Rychleji, výše, silněji
Stručná historie Olympijských her
Olympijské hry nebyly jedinými starořeckými hrami. Šlo o jedny z tzv. Panhelénských her, do kterých patřily pýthické, isthmické, olympijské a nemejské hry. Ty se všechny konaly cyklicky (periodos) tak, aby nedošlo k jejich vzájemnému překrývání. Jedno období, během kterého se vystřídaly všechny cykly trvalo 4 roky a nazývalo se olympiáda. Každé hry se konaly jiném místě a byly pořádány na počest některého z řeckých božstev.[1]
Místem, kde se zrodily nejstarší sportovní slavnosti, byla starořecká Olympia. Tento posvátný okrsek ležící na poloostrově Peloponés, kam poutníci původně přicházeli uctívat svého nejvyššího boha Dia (Zeus) a jeho manželku, královnu nebes Héru, dal jméno nejslavnějším ze všeřeckých her. Tyto hry vznikly jako doplnění k náboženským průvodům, různým uměleckým výstupům, divadelním hrám či soutěžím.
V okolí Diova a Héřina chrámu v Olympii postupně vyrostl celý komplex sportovních zařízení, k němuž patřila palaistra (zápasiště, potom hřiště), gymnasion (cvičiště a tělocvična s hygienickým a kulturním zařízením), stadion pro sport, hippodrom pro koňské dostihy a závody vozatajů, divadlo a aleje mramorových a bronzových soch.[2]
Olympijské heslo
Součástí historické vlajky je i olympijské heslo Citius, Altius, Fortius - Communiter (Rychleji, výše, silněji - společně), které vyjadřuje cíl olympijského hnutí, úsilí o neustálý pokrok. Původní heslo (Citius, Altius, Fortius) převzal Pierre de Coubertin od svého přítele, abbé Didona.
Počátky sportu a her na řecké půdě se datují do předřeckého osídlení na Krétě. Archeologické nálezy zde dokumentují býčí hry, tanec, ale i box, zápas a jejich kombinace. Z pozdější doby jsou mykénská vyobrazení vozatajských a běžeckých závodů, postupně přibývaly i další disciplíny. Praktické požadavky rozvoje se projevovaly v samozřejmosti zařazení tělesných cvičení do vojenské výchovy mužů i žen ve Spartě. Naopak velmi široce koncipovaná (byť jen pro muže) byla všestranná výchova v Aténách: zahrnovala např. gramatiku, rétoriku, filosofii, básnictví, hudbu, tanec, ale i péči o tělo a jeho rozvoj. Přirozeným důsledkem takového pojetí výchovy bylo i měření sil, které se postupně dostalo i do programu četných řeckých slavností.[3]
Poslední obrození olympijské myšlenky proběhlo v roce 1896 a vydrželo až dodnes. Myšlenku realizoval Pierre de Coubertin, francouzský historik. V roce 1894 v Paříži uspořádal kongres, kde vznikl mezinárodní olympijský výbor, který ihned odhlasoval první hostitelské město - Athény. Hry byly oproti těm současným na velmi amatérské úrovni, přesto slavily obrovský úspěch a vytvořily tradici, která trvá dodnes.[4]
Olympijská symbolika e v ČR chráněna zákonem č. 60/2000 Sb., a zahrnuje (1) olympijský symbol, (2) olympijskou vlajku, (3) olympijské heslo, (4) olympijský oheň, (5) olympijskou pochodeň, (6) olympijskou hymnu, (7) olympijské emblémy, (8) výrazy "olympijský" a "olympiáda".
Olympijská vlajka
Olympijská vlajka je symbol mezinárodního olympijského hnutí reprezentovaného Mezinárodním olympijským výborem. Vlajka má podobu bílého obdélníku, ve kterém je umístěn nejvyšší symbol olympismu – pět navzájem se protínajících kruhů modré, žluté, černé, zelené a červené barvy.
Podobu vlajky navrhl v roce 1914 zakladatel moderního olympijského hnutí, baron Pierre de Coubertin a představil ji olympijskému výboru. Plánované první použití vlajky na Olympijských hrách 1916 zhatila první světová válka, takže poprvé zavlála olympijská vlajka až na Letních olympijských hrách v Antverpách v roce 1920. Její přesnou podobu i hlavní zásady jejího používání definuje Olympijská charta.
Existuje obecný názor, že kruhy představují jednotlivé kontinenty, ale není tomu tak. Baron de Coubertin vnímal kruhy a barvy jako dva nezávislé symboly a MOV výslovně uvádí, že žádný z kruhů nereprezentuje konkrétní kontinent. Olympijské kruhy jsou součástí olympijské vlajky. "Olympijská vlajka má bílé pozadí s pěti protínajícími se kruhy uprostřed: Modrý kruh, Žlutý kruh, Černý kruh, Zelený kruh, Červený kruh
Olympijský oheň
Olympijský oheň, ztvárněný také ve formě olympijské pochodně, je jedním ze základních symbolů olympijských her. Připomíná oheň, který podle legendy ukradl Prométheus Diovi a dal ho lidem. Původ tohoto symbolu pochází ze starověkého Řecka, kde byl oheň udržován po dobu trvání her.
Tento zvyk byl obnoven na letních olympijských hrách v Amsterdamu v roce 1928. Od roku 1936 je součástí moderní olympijské tradice také štafeta olympijské pochodně, kterou zavedl Carl Diem a není starověkého původu.
V dnešní době bývá pochodeň slavnostně zapálena ve starověké Olympii v Řecku obvykle několik týdnů před zahájením olympiády. Jedenáct žen představuje kněžky. Za pomoci slunečních paprsků zapálí louč. Poté je oheň štafetovým způsobem přenášen po celém světě až do dějiště her. Samotným zapálením obří pochodně na stadionu je pověřena významná osobnost (nejčastěji jde o bývalé sportovce, kteří se zapsali do historie sportu a olympijských her).[5]
